Teorie v praxi posbíraná, aneb Jak udělat zázrak

Co to vlastně máme před sebou, když se díváme na takový "pitomý rodinný" sitcom? Velice specifický a velice rafinovaný žánr; možná má nejblíže ke ke commedia dell´arte.

Jasně vymezené, vizuálně nápadné typy, které si vzájemně více méně ubližují, předvídatelný děj, kupa slovních žertů, kupa velmi základních gagů. Každý z nás si v sobě nese dětsky vydatnou dávku ublíženosti a očistné zlomyslnosti.  A když se těm nakupeninám vlastní urputné bezmoci směje, sám sobě je  k smíchu.... a je mu líp. Sitcomy jsou zkrátka zdravé!

Jak to ti Angláni dělají, že to funguje? Dobře hrají, to je to. Hrají konverzačku, lehounké výsostné umění rychlého myšlení a předjímání narážek. Mistrovský zápas:  míček lítá - ping - pong - ani postřehnout  nestačíš, kdo komu smeč! Dobrá, tak znova! Přehrajem si to ze záznamu: zpomal, zastav - aha!  To byl return, co?  Tohle dělá sitcom s konverzačkou: rozbije ji do minipoint, přimíchá "smích diváků", který nám neúprosně poradí, kde se máme smát. A divákům - totiž dítěti v nás -  dá čas, aby si vyzobalo rozinky pochopení svým tempem.

Není to pokleslé umění, je to zcela rafinovaný postup profesionálů. Natáčení sitcomu předchází zkoušení a tříbení.  Nejprve je předveden divákům v jevištní podobě. ("Smíchy" nevyrábí  chechtací pytlík, ale lidé... a vesele znějící smích je kumšt.) Pak jsou jednotlivé výstupy upraveny podle toho, co lidé brali a co ne. Pak teprve přichází na řadu kamera. Protože má takový sitcom množství epizod, točí se v kuse, v sériích,  herci znají možnosti svých postav,  jsou sehraní, jdou "na jisto." Výsledkem je podprahová libost. A teď - jak ji docílit v české verzi? A vůbec - stojí za to si tím vůbec lámat hlavu?  Co si myslíte vy? Já si myslím, že základem je text - libreto - a ten je něco víc a jiného než (třeba správný) překlad. Těším se na vaše názory a zkušenosti.